142 prilehla mi lastura a ja jsem se musil zastavit, abych vyslechl z ni huceni vëtru nad dusevnimi mlhami a nad ledovci z vanilkové zmrzliny, po nichz jezdi pout'ové klouzaëky, vychrlené tusenou obmyslnosti automobilové trubky, jinak nëmé a nehybné, jako hroch v bahnë u paty soférskych kofenovnikü. Primël jsem se k tomu, ze jsem ucinil nëkolik krokü, abych unikl lasce této pijavice, ziznici po mé krvi, lec chtël-li jsem dosici svëzesti zavojü, splyvajicich s ëepcü osetrovatelek, zavojü, které se mihaly bez ozdobnych zahybü, jezto misto, na nëmz jsem stal, bylo vzdalené a neprivëtivé, musil jsem jestë proplouti zelenymi a cervenymi kaluzemi lékarny. V jedné z tëchto svëtelnych kouli spal spinavy clovëk, zatim co jeho sat vypravoval o pohlavnich tëzkostech. Jak to bylo vsecko vzdaleno jodovému ovzdusi na krasnych plazich, z nichz odnaseji kou- pajici se zeny soli svych tël mori! Tady, to byl zivot zespodu a v üpadku pohazeném mrtvymi listy. Byla to draha, po niz se hadovitë vinula jako vagony vlaku utrpeni vlhka stïeva, jako zamilovana do svëtla na obzoru nebo jako ubozi putovnici za bajnymi nadëjemi. Kdyz smutna slunce ustoupila, octl jsem se znovu v blahodarné temnotë, kterou bylo inozno prirovnat k hlubokym a zurcicim pramenüm, k rinceni savli, k prastëni laskanych kozesin, k nadrzim zavareniny, k oknüm bez tabuli, k ocim albina, ke kapse nadité uzmoulanymi papiry, k nahnilému ovoci, ke kasarnüm, k balicku jehel, k vleklému a melancholickému nedëlnimu dni, k jelenu, umirajicimu za zvuku lesniho rohu a k mnoha jinym vëcem. Ale to jsem jiz vedl své nohy po napiatém provaze. Jeden z mych mozkü nam na- hrazoval kolenni cisky a ja jsem se pohyboval jako mëkkys. Vëci a zvuky padaly kolem mne, strikajice po mnë unavenym pohrdanim, a pak vyplovaly, zatky sumivych vin. Nëco tu chybëlo, ale ja jsem vëdël: kdyby se to prede mnou objevilo s tvarnosti, jez by më byla uspokojila, byl bych uskoëil stranou jako bych se vyhybal, abych neslapl na ocas zmiji, nebot' jsem se s hrüzou obaval, jako by to byl opravdovy krokodil, cenici zuby a rüzové üsti zaludku, pfiserného okamziku s otevrenyma ocima po objetL Vtom jsem se seznamil s Ariadnou. Byla üplnë naha a ja jsem se nikterak nedivil. Stala pod svitilnou, jejiz svëtlo padaio shora po jejim tële tak, ze na mistech jako hrdlo, prsa a bficho tvorilo temna pasma, ktera byla geograficky bohata jako prostor ji obklopujici. Mohl jsem vztahnouti ruku a byl bych se dotkl zrna jeji skutecnosti. Mohl jsem se rovnëz oddati nëjaké obscénnosti, totiz nëjakému satirickému predstirani posunkü vasnë nebot' pro jiny ükoj zdalo se misto nevhodnym. Lec neuëinil jsem nic. Nevim, divila-li se, nebot' jeji zrak, jejz neodvracela, lezel ve stinu jejich ras a cela. Promluvit na ni? nevëdël jsem, kterym slovem zaprist hovor. „Madame" se mi zdalo naprosto smësn^m, kdyz jsem mël oslovit nahou zenu. Zkratka jsem se tedy ani nehybal a mlcel jsem. Ona vsak byla krutë krasna. Krasna, ze by rvala hlady diva zvëf ve vsech klecich svëta, krasna, ze by se more vysusilo, poustë zazelenaly a zpretrhala pouta snubnich prstynkü. Pohled, kterym jsem se zadival k nebesüm, mi odhalil, ze mé souhvëzdi zaSlo. Byl jsem jen prekvapen, ze jsou na nich jestë jiné hvëzdy. Co tu asi dëlala? Éika se, ze z morskych vin vystupuji nahle ostrovy. Lec ona? Kdyby byl alespon nëkdo priëel, mohl jsem neprimo poznat, nebëzi-li o halucinaci. Nebylo tomu tak, nebot' ona promluvila a ja jsem si také ihned povsiml, ze na svitiL në byla upevnëna tabulka s oznamenim, ze tu autobus muze zastavit.Dat prüvodëimu znameni rukou. Nemohouc utrhnout jeden listek, utrhla cely blok listkü s porado-

Red cs | 1929 | | page 4