232 rické glosy na okraji tohoto dila, muze nicménè Z urcité stranky osvëtliti jeho povahu a ukazati na nëkteré skryté souvislosti. Literarni historie dovoli Lautréamontüv ryze romanticky satanismus, jenz zije také v dile By- ronovë, Barbeye d'Aurevilly, Huysmansovë a Péladanovë, spojiti nejen s tradici diabolismu XIX. stoleti, nybrz i se stredovëkou demonolo- gii. Muze uvésti na vysvëtlenou cely funebralni raz anglického romantismu od Johnsona az k Eli sabeth Barret. Lautréamont, jenz, jak sam pri- znava, cetl Miltona, Southeye, Byrona, Poea, Anne Radcliffe, Mathurina, Lermontova, Mickie- wicze (viz „Poesies", kde obdaruje tyto autory nenavistnymi a posmësnymi epithety, zrikaje se jich napristë slavnostnë), znal asi tendence ran- ného anglického romantismu z XVIII. stoleti (Thomas Gray, Macpherson, pseudo-Ossian, Harvey, Youngovy „Night Thoughts": „O nuits de Young, vous m'avez causé beaucoup de mi graines" v „Poésies") i tendence „jezernich bas- nikü", jako vrstevnicti romanticti basnici fran- couzsti. Avsak tato srovnani ukazuji zaroven na hluboké rozdily. Infernalni vise Anne Radcliffe, Becforda, Lewse, nadprirozené figury „Mel- montha", irského reverenda Mathurina, jenz za- hajil literarni módu satanismu, to vse jest ro man. Naproti tomu (trebas ze Lautréamont je sam oznacoval za roman) jsou „Zpëvy Maldoro- rovy" opravdu zpëvy, jsou basni. Basnë v prose. Rekneme-li „basen v prose", ukazujeme na jinou radu souvislosti: vzpomeneme Bertrandova „Gaspard de la nuit", Baudelairea, potom Rim- bauda a Maxe Jacoba. Rubén Darfo ukazal na souvislost Lautréamonta a Poea: oba, pravl, mëli nadprirozené vise, oba dva byli pritahovani ma- tematikou. S Poem, stejnë jako s Baudelairem, sblizuje Lautréamonta „zfzen po nekonecnu". Vzpomente rovnëz na „Epigraphe pour un livre condamné" z „Fleurs du Mal", o „knize saturn- ské, orgiastické a melancholické" a srovnejtc s tfm podobné pasaze „Maldororovych Zpëvü". Lautréamontuv satanismus a vampyrismus, ü- dësna zaliba v hrüze, v perversi a ukrutenstvi prekonavajf vsechny prisernosti stredovëkého a romantického diabolismu, jenz byl jen katolicis- mem na ruby, negativem bible. Maldoror, toC saraa sfra pekla, jaké Dante nikdy nevidël. Zu- rivëjsf vlkodlak nez Borel, bez malefickych chi- mer pozdëjsich „prokletych basnfkü", slysel Mal doror asi pokrik carodëjnic z „Macbeta": „Kra- sa je hruzna, hruza je krasna!" V „Maldororovi" cteme nejsatanictëjsf a nejsadistictëjsf pasaze li- teratury. Sam Paul Souday, jenz se zhrozil Lautréamontova dila, pravi, ze marquis de Sade je ponëkud bazlivy ve srovnani s Lautréamon- tem; jako Jarry zparodoval kralovsky majestat svym „Ubu-Roi", tak Lautréamont vytvoril ja- kousi nestvuru „ubuovského" boha. Diabolikové XIX. stoleti davali Satanovi vznesenost boha. Lautréamont propujcuje svému bohu vsecky niz- kosti a podlosti Satana. Jestlize prvni stav prvni- ho zpëvu, kde proti Maldororovi, personifikaci Zla, je postaven Dazet (George Dazet byl Ducas- seüv spoluzak) jako duch Dobra, byl, jako zalm prokleti, nikoliv nepodobny Byronovu „Manfre- du", v druhém vydani nahrazuje Lautréamont ne- ocekavanë a samovolnë vsecky abstrakce jmény vëci ci nejcastëji jmény zvirat, jez nemaji k ob- sahu basnë prazadného logického vztahu: tak na misto „Dazeta" pise tu o supovi, morském med- vëdu, ropuse. a pod. Lautréamont sam charakterisuje „Maldorora" jako poesii revolty, v jednom dopise, kde cteme: „Ernest Naville konal minulého roku, cituje filo- sofy a proklaté basniky, v Zenevë a v Lausanne prednasky o problému zla... Chopil jsem se s vëtsi silou nez moji predchüdci této zvlastni these Romantikové znali prilis dobre dilo marquise de Sade: „Justine", „Juliette", „Zoloe", „Les Crimes de l'Amour", „Aline et Valcour" ovlivnily jejich novely. Lautréamont nemohl byti nezasvëcen do tëchto sfér erotismu ukrutnosti a zla. Hruzné obrazy psü, zivicich se lidskou krvi, popravy sladkych divek, vsecky ty inkvisitorské, d'abelské a lidozroutské fantasie o mukach a zlo- cinech jsou podobny snovym halucinacim z psych- analytickych a psychiatrickych zaznamu. Bylo podotceno, ze cfabelska ukrutnost Lautréamonto- vych visi je analogicka spise urcitym kriminalnim nebo psychiatrickym pripadüm, nez pripadum literarnim; spise nez u Thomase de Quinceye („The Black Idol") nebo v povidkach Hoffman- novych nalezneme dëje a udalosti podobnë hru- zostrasné v urcitych kriminalnich popularnich romanech, vynorivsfch se na konci XIX. stoleti, vulgarisujicich Poeova „Artura Gordona Pyma" (v sestém zpëvu Maldoror v prestrojeni, prona- sledovany policii a licenf popravy), nebo v skan- dalnim „prfpadu vdovy Rosy Kellerové". G. cr' A. Guillot Munoz podotykaji jestë, ze Lautréa montova koncepce lidskych neresti ma svuj zdroj v Pascalovych: „Vanité de l'homme, Faiblesse dc 1'homme, Misère de l'homme." Vzrusujici, halucinantni vise jsou ve „Zpëvech Maldororovych" liceny krutë presnymi popisy. Zavratné fantasie jen tu a tam vyjadruji se meta- foricky; a zde setkavame se s metaforami v lite rature dosud neznamymi a netusenymi, svrcho- vanë originelnimi. Maldoror budiz surréalistum mystagogem jiného, nadskutecného duchového svëta svobody a snu; basnik jeho zpëvü, tëch

Red cs | 1929 | | page 30